Čestný rozhovor
Po dva roky byl život Dagmar Kollera (71) zcela v Minoru. Nyní to však může být poprvé od smrti jejího manžela, dlouholetého primátora Vídně Helmuta Zilka († 2008), opět stejně vyrovnaného jako ve svých operetních rolích. Její kniha „Umění bytí ženy“ jí pomohla překonat zármutek.
Stále jdeš do hrobu svého manžela? Dagmar Koller: Ne tak často jako dříve. Byl jsem tam každý den více než dva roky. Téměř se pro mě stal druhým domovem. Trvalo to tři hodiny, tři čtvrtiny hodiny každou cestu tam a zpět. Nedaleko je také hrob mé matky. To výrazně zvýšilo můj hluboký smutek. V té době se neobjevili ... Dagmar Koller: Byl jsem půl roku bez hlasu. Všechno se zlepšilo až tehdy, když jsem jeho zahradníkovi dal všechny své krásné boty. Až když jsem pustil, hlas byl zpátky. Jak ses dostal ze dna? Dagmar Koller: Když vídeňský primátor slavnostně otevřel náměstí Helmuta Zilka za Staatsoperem, věděl jsem: už nemohu dosáhnout více vyznamenání pro svého manžela. Začal jsem chodit ven. Nyní jsem rád, že jsem mezi lidmi a vystupuji znovu. Tolik miluji. Co se stane, když se po takových večerech vrátíte domů sami? Dagmar Koller: Můj manžel a já jsme si vždycky říkali v noci, jaké to bylo - dokonce v jednu hodinu. Řekl mi o svých přednáškách a mně, ve které scéně byl potlesk a vyprodán. Nyní se jeden vrátí domů a je unavený a myslí si: Komu to mám teď sdělit? Je tak prázdný. Pomohlo vám psaní knihy? Dagmar Koller: Ano. Nejprve by to měla být kniha o tom, jak překonat můj zármutek. Ale když jsem se podíval skrz své deníky, musel jsem strašně plakat. Pomyslel jsem si: Nemůžu mluvit o zármutku. Ale můj spoluautor se vždy hodně zasmál příběhům, které jsem zažil u obdivovatelů. A pak jsme si mysleli: Napíšeme knihu o nás ženách ! Byl jsem na pódiu 50 let a vždy jsem lidem dával štěstí, aby šli domů.
